Trienále ex libris pořádané v tomto roce provází několik „zvláštních“ okolností. Jednak
se nekoná v místě svého vzniku a zároveň tradičního setkání sběratelů a přátel ex libris.
A nemá ani klasickou výstavu spojenou s návštěvníky a také slavnostním předáváním cen,
pochopitelně doprovázeným i osobními kontakty umělců, kteří se tvorbou v této disciplíně
zabývají. Jako bychom se vrátili zpět do potemnělé intimity knihovny, v níž jsou ochraňovány
starobylé svazky s vlepeným majetnickým štítkem ex libris. V podstatě do takové zapovězené
tajemné knihovny z románu Umberta Eca Jméno růže. Ale právě tyto vnější a svým způsobem
neovlivnitelné okolnosti přivedly tento pravidelný „trojčas“ k novému začátku.
Zrodily se dvě varianty a dva přístupy – katalog a online výstava. Tradiční katalog a zároveň
nově zvolená virtuální forma prezentace oceněných děl umožní přístup a zhlédnutí daleko širšímu
okruhu zájemců o tuto grafickou disciplínu, která v současné době nemá sice takovou
provázanost a vztah k samotnému objektu knihy, ale stále tvoří zajímavý segment drobné
grafiky a má nejen své autory, ale především sběratele a aktivní příznivce. Za tím se skrývá
i řada příběhů, jež jsou spojeny s osobními kontakty umělce a zájemce o jeho grafické dílo.
Ostatně i to bylo impulzem k rozhodnutí o vytvoření nové podoby této přehlídky, která by
ve svém budoucím pokračování měla mít širší zaměření na tento druh grafiky včetně dalších forem
souvisejících s knižní tvorbou. Variantou může být i linie konfrontací zabývajících
se osobnostmi, které jsou spojeny s ex libris a které do svých námětů včlenily zajímavé
přístupy provázané s dobou. V této souvislosti lze uvést jména jako jsou J. Váchal,
F. Kobliha, J. Konůpek, ale pochopitelně i umělce z následujících generací.
Když se podíváme na letošní oceněné práce, nalezneme zástupce různých grafických forem
od tradičnějších až po ty současné. Tato různorodost se pojí také se samotnými náměty děl, které
mají blízko ke knihám v širším smyslu. Právě v této konotaci lze hledat i význam přehlídky
a pohledu na EX libris.
Zdeněk Freisleben, ředitel PNP
Dnešní stav současného umění vnímám jako takovou neuchopitelnou bezbřehost, že je pro mne
nemožné určit si objektivní estetická kritéria pro jeho posuzování. Současná doba totiž mnoho
objektivních kritérií nemá a vše je na subjektivních názorech lidí, kteří se v této
oblasti pohybují.
Proto je práce v jakékoliv umělecké komisi ještě obtížnější než dříve – v porotách se často
sejdou lidé s názory naprosto rozdílnými, a nalézt nějaké společné stanovisko je proto obtížné.
A často tím pádem rozhoduje stanovisko většiny, které ostatní musejí přijmout.
To byl i případ naší komise – i když se nám podařilo se celkem jednotně shodnout, jsou
mezi oceněnými autoři, o nichž rozhodl většinový názor jednoho hlasu.
Rád bych pogratuloval všem oceněným, kteří obdrželi některou z cen, a pokud to bude
povzbuzení pro jejich další práci, pak naše ocenění mají smysl. Všechny ostatní, kteří se
zúčastnili a nezískali ocenění, bych rád povzbudil, aby se neocenění pro ně stalo motivací
k ještě pilnější práci.
Ve světě tohoto subjektivního posuzování bych chtěl vyjádřit hlavně poděkování všem, kteří
se rozhodli soutěže zúčastnit, a provolat slávu všem – těm neoceněným i oceněným –
a popřát jim hodně energie do další tvorby. A aby jejich tvorba byla jejich vlastní
vnitřní potřebou, na niž nějaká ocenění mají jenom nepatrný vliv.
Pavel Piekar, předseda poroty